Zkusme si to dopočítat…

Tento text je dodatkem k článku Kolik let má mít základní škola. Zdůrazňuji, že nejsem ekonom. Níže uvádím řádové odhady z veřejně dostupných čísel. Myslím, že právě takové údaje by měl mít k dispozici každý, kdo o zrušení deváté třídy uvažuje nebo o něm veřejně diskutuje.

Návrh zrušit devátý ročník doprovází tvrzení, že přinese do státního rozpočtu až 50 miliard korun ročně. Petr Mach, náměstek ministryně financí, podle Seznam Zpráv následně upřesnil, že hlavní část uvedených 50 miliard nemá tvořit úspora ve školství, nýbrž „dodatečný výběr daní a odvodů, který plyne z toho, že se mladí lidé budou dostávat na pracovní trh o celý rok dřív“. Celková částka kolem 50 miliard by navíc podle něj nabíhala postupně a plné výše by dosáhla až po devíti letech od zavedení změny.

Podívejme se tedy, zda lze z veřejně dostupných údajů alespoň řádově dopočítat, jak by bylo možné k této částce dojít.

---

1. Řádová kontrola

V roce 2025 činily výdaje celé rozpočtové kapitoly MŠMT přibližně 308 miliard korun. Z toho na regionální školství a přímo řízené organizace připadalo přibližně 226 miliard.

Nejnovější souhrnný údaj přímo pro základní vzdělávání je zatím k dispozici za rok 2024. Z veřejných zdrojů na něj šlo přibližně 138,5 miliardy korun. Jedna devítina této částky představuje přibližně 15,4 miliardy (ze všech veřejných zdrojů).

Podobný výsledek dostaneme také při přepočtu na jednoho žáka. Na základních školách je přibližně milion žáků. Jeden průměrný ročník tedy představuje řádově 110 tisíc dětí. Veřejné výdaje na základní vzdělávání činily v roce 2024 přibližně 138 tisíc korun na jednoho žáka.

Po vynásobení se i z tohoto pohledu dostáváme přibližně k 15 miliardám korun.

Hrubé veřejné výdaje odpovídající jednomu průměrnému ročníku základní školy se tedy pohybují kolem 15 miliard korun. To je ale pouze řádový účetní odhad, nikoli částka, kterou by bylo možné zrušením devátého ročníku jednoduše ušetřit v plné výši. Náklady nejsou mezi jednotlivé ročníky rozděleny přesně po devítinách. Část nákladů by musela zůstat (režie budov, platy nepedagogických i pedagogických pracovníků) a část by se alespoň v přechodném období přesunula výše, tedy na střední školy.

Pokud bychom se pak chtěli dostat k 50 miliardám, zbývajících nejméně 35 miliard by musely vytvořit hlavně zmíněné dodatečné příjmy z daní a odvodů. Protože by skutečná úspora ve školství pravděpodobně byla nižší než 15 miliard, musel by být tento dodatečný příjem ve skutečnosti ještě vyšší. Část těchto příjmů by navíc připadla obcím a krajům, nikoli jen státnímu rozpočtu.

Celá úvaha o padesáti miliardách stojí na předpokladu, že velká část mladých lidí dokončí svou vzdělávací dráhu a začne pracovat o rok dříve. Aby se tak stalo, musela by se celá jejich vzdělávací dráha skutečně o rok zkrátit.

Buď by tedy žáci a studenti museli zvládnout stejný vzdělávací obsah za kratší dobu, nebo by ze škol odcházeli s menším objemem vzdělávání. Další možností je, že by si část z nich studium naopak prodloužila, aby dosáhla požadované úrovně (dnes požadované u maturity a závěrečných zkoušek). Tím by se ale předpokládaný finanční efekt snižoval.

V tomto kontextu je zásadní, že význam vzdělávání je nutné chápat jako investici do budoucna. Je to investice pro společnost i stát, ale zejména pro samotné studenty. Pokud jde o budoucí příjmy studentů (budoucích absolventů), mezinárodní výzkumy dlouhodobě ukazují, že každý další rok vzdělávání bývá spojen s vyššími výdělky. Rozsáhlý přehled Světové banky uvádí, že jeden další rok školní docházky je v celosvětovém průměru spojen s přibližně o 9 % vyššími výdělky.

Pokud by tedy zkrácení vzdělávání vedlo k horším znalostem, dovednostem a kvalifikaci, tratil by stát, společnost, ale v první řadě budoucí absolventi.

2. Žáci nezmizí a část nákladů se přesune výše

Pokud bychom předpokládali, že zůstane zachována devítiletá povinná školní docházka, žáci se nerozplynou, ale budou se muset přesunout o rok dříve na střední školy. Podle současného školského zákona trvá povinná školní docházka devět let.

U řady odborných oborů mohou být náklady na vzdělávání jednoho žáka dokonce vyšší. Odborné školy potřebují dílny, laboratoře, materiál, praktické vyučování, dělení žáků do menších skupin a učitele odborného výcviku (kterých je ve školství výrazný nedostatek). Přesun žáka ze základní školy na střední proto nemusí být pro veřejné rozpočty úsporou.

Pokud by se snad měla povinná školní docházka zkrátit na osm let, šlo by o ještě zásadnější změnu. Dokonce i komunistická reforma přijatá v roce 1978, která zavedla osmiletou základní školu, počítala s desetiletou povinnou školní docházkou. Poslední dva roky povinné školní docházky měli žáci plnit v prvním a druhém ročníku střední školy. Ani tehdy tedy nešlo o pouhých osm let povinné školní docházky.

Navíc by státu a zřizovatelům škol zůstala velká část nákladů, které nelze rychle zrušit. Výdaje na provoz a údržbu budov a na energie by z velké části zůstaly. Část vyučujících, kteří by přestali působit v devátých ročnících, by navíc zřejmě bylo třeba zaměstnat na středních školách, kam by se žáci přesunuli – zejména v přechodném období trvajícím několik let.

3. Přechod by peníze neušetřil, ale mohl by se stát noční můrou!

Při jednorázovém zrušení devátého ročníku by v jednom roce opustily základní školy dva ročníky najednou. Na střední školy by se tak ve stejném přijímacím řízení mohlo hlásit až přibližně 200 tisíc uchazečů.

Střední školy přitom dnes navštěvuje přibližně 515 tisíc žáků, o 22 % více než v roce 2018.

V následujícím roce by přišel další běžný ročník, zatímco zdvojený ročník by mezitím pokračoval do druhého ročníku středních škol. Střední školy by tedy potřebovaly mimořádné kapacity nikoli pouze na jeden rok, ale u většiny oborů na tři až čtyři roky. Potřebovaly by učebny, učitele, dílny, vybavení i místa pro praktické vyučování…

Mimořádně silný ročník by poté dospěl k závěrečným a maturitním zkouškám. Následně by část absolventů zamířila na vysoké školy a část na pracovní trh. Ať už by se přechod vyřešil jakkoli, stál by peníze. V prvních letech by šlo o dodatečné výdaje, nikoli o úsporu.

4. Ušetřily by rodiny?

Základní škola je zpravidla v místě bydliště nebo v blízké obci. Střední škola často není. Přesun žáků na střední školy o rok dříve by proto mohl pro mnoho rodin znamenat, že by o rok dříve začaly hradit náklady na dojíždění, případně na ubytování na internátě, stravování mimo domov nebo vybavení potřebné pro určitý obor.

Je pravda, že pokud by mladý člověk skutečně dokončil celé vzdělávání o rok dříve a začal pracovat, mohl by rodinný rozpočet celkově ušetřit nebo získat další příjem. Nelze ale tvrdit, že by automaticky ušetřily všechny rodiny. U některých by konečným výsledkem mohla být úspora, u jiných by náklady pouze začaly vznikat o rok dříve nebo by se zvýšily.

5. Demografie míří opačným směrem

Počet narozených dětí v Česku během několika let výrazně klesl. V roce 2021 se živě narodilo přibližně 112 tisíc dětí, zatímco v roce 2025 už jen necelých 78 tisíc. To je pokles přibližně o 31 %.

Do základních škol proto budou postupně přicházet stále slabší ročníky. V celostátním součtu začne kapacitní tlak na základní školy polevovat i bez zrušení deváté třídy. To ale neznamená, že se automaticky ušetří. Skutečné úspory vzniknou jen tehdy, pokud se menšímu počtu žáků přizpůsobí také organizace výuky a síť škol.

Střední školy jsou aktuálně v opačné situaci. V září 2025 měly přibližně 515 tisíc žáků, tedy o 22 % více než v roce 2018. Návrh by tedy v prvních letech přesunul dva ročníky najednou ze stupně, na kterém začne počet dětí postupně klesat, na stupeň, který už dnes vzdělává mimořádně silné ročníky. Podobně by se problém posouval k vysokým školám.

Z hlediska načasování by tedy šlo o problematický krok.

6. Druhá strana rovnice – vzdělání v budoucnu přináší výnosy

V debatě o školství se dobře počítají výdaje. Mnohem hůře se ale počítá, co vzdělávání společnosti přináší.

Pokud by zkrácení vzdělávání zhoršilo vzdělanostní úroveň nastupující generace, projevilo by se to v budoucnu na její zaměstnanosti, příjmech, daních a odvodech. U ročníku čítajícího kolem 100 tisíc lidí mohou i poměrně malé rozdíly vytvořit velmi vysoké částky.

Karel Gargulák z PAQ Research proto v médiích varoval, že ztráty způsobené ukvapenou změnou mohou dosahovat až desítek miliard korun. Také tento údaj je třeba chápat jako řádové expertní varování, nikoli jako přesnou předpověď založenou na zveřejněném modelu.

Hlavní riziko tedy nemusí ležet ve výdajové části rovnice, ale v té výnosové.

Nenaskakujme na politicky atraktivní číslo!

Škrt je viditelné politické gesto. Slibovaná úspora se dá napsat do tabulky a politicky prodat – zvlášť když se má naplno projevit až po devíti letech.

Fiskální tlak na veřejné rozpočty je reálný a debata o efektivitě školství je legitimní. Právě proto by se měla vést pouze nad čísly, která obstojí. Dokud nebude celý výpočet jasně zveřejněn, není částka 50 miliard doloženou úsporou. Je to jen politicky atraktivní číslo, které nebylo prokázáno.

Předpokládaná změna by přitom měla naprosto zásadní dopad na celý vzdělávací systém a každoročně na přibližně 100 tisíc mladých lidí. Takové rozhodnutí si zaslouží více než jedno nevysvětlené číslo.