V diskusích o vysokých školách – a obzvlášť o přípravě budoucích učitelů – se často zmiňuje podfinancování. Pojďme se tedy podívat na vývoj financování jedné fakulty, jak to konkrétně s financováním přípravy budoucích učitelů je (nebo bylo). Nevypravíme se příliš daleko do minulosti, začneme mezi roky 2009 a 2010. Tedy v období, kdy se v české ekonomice projevovaly důsledky ekonomické krize, která začala v roce 2007…
Text do podoby rozhovoru připravil Michal Švec.
Co se stalo v roce 2010 a proč došlo k takovému poklesu?
Rok 2010 byl pro pedagogické fakulty zlomový. Došlo ke snížení tzv. základního normativu – tedy částky, kterou stát přiděluje vysokým školám na jednoho studenta ročně. Normativ klesl z 34 325 Kč na 28 414 Kč, tedy o téměř šest tisíc na každého studujícího.
Pro fakultu, jejíž rozpočet stojí či stál především na těchto normativních platbách, šlo o zásadní omezení. Naše pedagogická fakulta nebyla silně orientovaná na výzkum, a proto se s tímto výpadkem vyrovnávala hůře než jiné součásti univerzity.
Jaké další faktory se promítly do propadu financí?
Důvodem problémů nebyl pouze nerozvinutý výzkum, ale i nastavení financování vysokých škol. Vedle základního normativu hrál zásadní roli takzvaný KEN – „koeficient ekonomické náročnosti“. Tento číselný údaj by měl vyjadřovat, jak nákladná je výuka v daných oborech (resp. výuka probíhá v tzv. studijních programech). Čím vyšší KEN, tím více peněz dostává fakulta na daný studijní program. Hodnotou KEN, se základní normativ pro každý obor násobil.
A právě tady se byl dlouhodobý handicap studijních programů učitelství. Ty měly KEN převážně 1,2, zatímco například technické či přírodovědné obory se pohybovaly kolem 2,5 a umělecké až přes 3. Jinými slovy: příprava učitelů byla systémově považována za levnou, i když realita tomu často neodpovídala a neodpovídá.
Jak se projevovalo dlouhodobé snižování financí na fakultě?
Bohužel v roce 2010 nešlo o jednorázový pokles. Oproti roku 2009 se příspěvek na vzdělávání pro naši fakultu do roku 2016 snížil o téměř polovinu. Pokud řídíte instituci jako je fakulta, tak nemůžete udržet situaci, kdy se finance dlouhodobě propadají. Naopak – potřebujete platit zaměstnance očekávající alespoň valorizaci platů. Potřebujete udržovat nebo modernizovat zařízení, starat se o budovy. Snižování financí v případě naší fakulty tedy znamenalo snižování platů, omezování počtu zaměstnanců, které bylo spojeno se zánikem některých oborů a opouštění prostor (dokonce některých budov, které fakulta využívala).
Kdy nastal obrat a co ho způsobilo?
Pro financování vysokých škol u nás byl důležitý rok 2016. V té době byl předpokládán pokles počtu studujících na vysokých školách a bylo tedy možné ještě další omezování financí. Jejich objem byl v tom roce zafixován a tento stav trval prakticky dodnes, a to i přesto, že počet studujících (zejména na některých fakultách) se zvyšoval nebo mohl být navyšován.
Pozitivní změna pro pedagogické fakulty, včetně té naší, pak nastala v roce 2021, kdy Ministerstvo školství upravilo KEN u nově akreditovaných programů. Například u učitelství biologie se podařilo dosáhnout srovnatelného koeficientu s přírodovědeckými fakultami.
Přesto zůstávají příklady nepochopitelného znevýhodnění, například učitelství pro první stupeň má KEN 1,2, ačkoliv v sobě kombinuje uměleckou průpravu (KEN přes 3), tělovýchovnou i oborovou přípravu (KEN přes 1,5 resp. 2).
Proč jsou rozdíly mezi fakultami tak velké?
Na naší univerzitě byl (a vlastně stále je) poměrně důsledně zohledňován způsob, jak MŠMT přidělovalo a přiděluje finanční prostředky na jednotlivé studijní programy. To znamenalo brutální dopad na učitelské studijní programy do roku 2016, a naopak pomalou stabilizaci od roku 2019. Zásadní ale je, že i když vidíme několikaletý růst finanční podpory, zdaleka nejde o přebytek – je pouze doháněna ztráta, která se postupně hromadila téměř deset let. Je to znázorněno tou rudou elipsou na obrázku.
Finanční situace naší pedagogické fakulty ZČU není výsledkem náhody ani krátkodobého vychýlení systému. Na situaci měla a má vliv celková politika financování vysokého školství. Zásadní je ale konkrétně přístup k financování učitelské přípravy (například v podobě výše uvedeného nastavení KEN). Kromě nastavení ze strany ministerstva hraje roli i způsob, jakým univerzita/y rozdělují finance v rámci svých struktur. To vysvětluje i výrazné rozdíly v platech nejen mezi univerzitami, ale i mezi fakultami na stejné univerzitě.
Může se situace zlepšit? A pokud ano, jak?
Jsem v tomto směru optimista. Velmi důležitou roli hrají kroky ke zvyšování kvality přípravy učitelů, které dlouhodobě podniká MŠMT ve spolupráci s fakultami, a zdůrazňování potřeby učitelů, jako společensky potřebné profese.
Jedním ze systémových řešení by mohlo být zavedení tzv. kontraktovaného financování – tedy modelu, ve kterém stát podporuje přípravu učitelů jako strategicky důležitou oblast.
Bez systémových změn se ale fakulty neobejdou. Financování musí reflektovat reálné náklady a společenskou důležitost učitelské profese.
Aktuální stav a výhled do budoucna budou námětem dalšího článku.
Poznámka: Data v článku vycházejí z analýz a zkušeností Fakulty pedagogické ZČU v Plzni.
Napsat komentář