Zamyšlení druhé – Když testování formuje
Vysoce důležité zkoušky mají nejen dopad na to, co a jak se učí ve školách. Přímo ovlivňují další vzdělávací dráhu dětí. Postupně se stávají významným formujícím prvkem ovlivňujícím, jak žáci přemýšlejí o učení, o sobě samých i o smyslu školy či vzdělávání vůbec. Stávají se faktorem ovlivňujícím postoje a tedy i kompetence žákyň a žáků.
Jedním z nejviditelnějších dopadů je zvýšený stres a úzkost. Pro část dětí představují přijímací zkoušky situaci, která výrazně přesahuje dosavadní zkušenost. Objevuje se úzkost ze závažné zkoušky, často doprovázená somatickými projevy – bolestmi břicha, nevolností, poruchami spánku či soustředění. V některých případech dochází k situaci, kdy dítě, které v průběhu školní docházky dosahuje stabilních výsledků, v samotném testu selhává, protože nezvládne jeho psychickou náročnost. Výsledek pak neodráží pouze úroveň znalostí (či připravenosti na zkoušku), ale i míru odolnosti vůči stresu. Bohužel v návaznosti může docházet i k závažnějším projevům, jako sebepoškozování nebo rozvoj depresivních symptomů.
Tento tlak zároveň proměňuje vztah ke škole a učení. V devátém ročníku u dětí, které mají ambici pokračovat na škole s maturitní zkouškou, jednoznačně dochází k posunu od učení zaměřeného na porozumění k učení zaměřenému na výkon. Příprava na přijímací zkoušky systematicky posiluje orientaci na výsledek, na bodové skóre a na umístění. Vlastně plánovitě zde učení redukujeme na prostředek, nikoli na hodnotu samu o sobě.
Z pohledu sebeurčení a osobnostního rozvoje má tento posun zásadní důsledky. Vnitřní motivace ustupuje motivaci vnější – tlaku rodičů, očekávání třídy a okolí, obavy z neúspěchu. Smysluplnost učení, pokud byla vytvářena směrem k hlubšímu a celkovému porozumění spolu s možností praktického uplatnění, se často vytrácí. Žák nevidí širší význam učení, ale především význam úspěchu v testech.
Vysoce důležité zkoušky současně mohou velmi výrazně prohlubovat nerovnosti. Výsledek dítěte není dán pouze tím, co se naučilo ve škole. Ve významné míře odráží jeho rodinné zázemí. Rozšířený trh s přípravnými kurzy, doučováním a testovými materiály vytváří prostředí, v němž mají systematickou výhodu ti, kteří si mohou dovolit cílenou přípravu. Naopak žákyně a žáci bez této podpory vstupují do zkoušky s omezenými možnostmi. Přijímací řízení tak vytváří selekci podle ekonomického statusu rodičů.
Na úrovni kognitivního fungování (z hlediska samotného učení) vede tento systém k problematickým strategiím. Děti se učí minimalizovat riziko. Cíleně volí jisté postupy „zaměř se na to, co jsi se naučil/a zvládnout“, vyhýbají se náročnějším úlohám, orientují se na to, co „jim jistě vyjde“. Experimentování, hledání alternativních řešení nebo hlubší porozumění ustupují taktice. Chyba zcela přestává být nástrojem učení a stává se hrozbou, eliminující šanci na úspěch. Tím se nejen oslabuje kreativita, ale i schopnost pracovat s nejistotou – kompetence, která je přitom pro další vzdělávání i život klíčová. Pokud jsme toto děti dosud naučili, v závěru jejich vzdělávání na základní škole to cíleně popíráme.
Dlouhodobé dopady se výrazně promítají i do sebehodnocení žáků. Neúspěch v přijímacím řízení bývá často spojen s fatálním dopadem. Místo rozumného vysvětlení „nepovedl se mi test“ nastupuje generalizace „nejsem studijní typ“, „nemám na to“. Tím se snižuje motivace pro další úsilí ke studiu a zvyšuje citlivost na další neúspěchy. Přijímací zkouška se tak stává nejen mechanismem výběru, ale i momentem, který formuje postoj ke vzdělávání a vlastní identitu.
Velmi důležitý je i sociální rozměr. Výsledek přijímacího řízení je sdílený, všichni v okolí vědí, že dítě zkoušku podstoupilo. I když není zveřejněno přímo bodové skóre, úspěch/neúspěch je porovnávaný a komentovaný. Úspěšní jsou potvrzeni, neúspěšní mohou být stigmatizováni. Škola, rodina i vrstevníci se podílejí na interpretaci výsledku, který může mít dlouhodobý dopad na to, jak se žák vnímá a jaké aspirace si dále vytváří.
Vysoce důležité zkoušky tak nejsou pouze nástrojem výběru žáků pro další stupeň vzdělávání. Jsou silným prvkem formujícím motivaci, strategie učení i sebepojetí už celých generací našich dětí. Je naprosto nutné se zamyslet nad tím, zda dopady vysoce důležitých zkoušek jsou v souladu s tím, co od vzdělávání v 21. století skutečně očekáváme.
Závěrem se tak vracím k názvu jednoho nedávno publikovaného článku: „Proč to těm našim dětem děláme?“
Další text k JPZ bude zaměřen na dopady na učitele a vzdělávací systém celkově.
Napsat komentář